11.10.2026
Varšava a zpět do Dánska
Tak jsme s A. ve vlaku do Strueru. Potkali jsme se v sobotu na letišti, já přiletěl z Varšavy, ona z Prahy. V Kodani jsme se procházeli, A. měla nejlepší bezlepkový pečivo v bezlepkový pekárně H.U.G. - dánskýho snegla. Prý i kdyby nic jinýho, tak se teď už může klidně vrátit do Prahy po tomdle šnekovi. Byli jsme na bezlepkovym pivu, předraženym pivu, unavení procházeli živoucí sobotní nocí. A v jedný takový hezký kavárničce. Pozorovali lekníny, co se ve větru odlepovaly od hladiny a pak zase připlácávaly zpátky, a počítali volavky na stromech v parku. Nevěděl jsem, že se dokážou s tím svým krkem a křídly tak zkrčit a zabalit.
Ve Varšavě bylo hezky, ale město samo mě moc nezaujalo. Možná jsem jenom nenavštívil ty správný čtvrtě. Hodně mrakodrapů, byznis kaváren a barů. Nenarazili jsme na normální hospůdku. Takové hodně obchodní město asi. Mezi mrakodrapy často hodně prostoru, paneláky a starý domy, který vypadají, že někdo jen čeká, až se dostatečně rozpadnou. K našemu stánku se hrou chodili lidi a často říkali, že se jim naše medůza moc líbí, dokonce se někdy i zmiňovali o zvuku a hudbě, což prý není tak částý. Jednomu známýmu českýmu vývojáři to připadalo hezký, ale nuda. Řekl nám k tomu dost poznámek a souhlasili jsme. Má to potenciál, ale vypadá to ještě na hodně práce.
V pátek jsme se byli s Viktorem podívat v galerii moderního umění. Taky taková chladná budova, poutavá, ale tak nějak odosobněná. Zaujala mě výstava, která reflektovala vztah Polska k Africe a jeho kolonialismus. Pak Edward Dwurnik a jeho pestrobarevný malby, satirizující, karikaturující polskou společnost doby pozdního komunismu a 90. let. Nebylo to uplně hezký. V prvním patře, který je zdarma, jelikož ho sponzoruje Audi (jeho logo je i na lístcích), byly malby Adama Kozickiho, které reflektovaly dnešní podobu digitálního světa, konkrétně zvrácenost reality show, kdy můžete pozorovat někoho 24/7 v jeho pokoji, často člověka, který to dělá jen kvůli naději na přividělání si. Působilo to tak osamoceně. Fascinovalo mě, jak olejovou barvou a rozprašovačem docílil vizuální podoby digitální koláže, takové plochy bez klasické perspektivy a přesto hyperrrealistickým vyobrazení při bližším prohlídnutí.
V sobotu jsem zvládnul vstát ve čtyři, abych stihl let v 6:40. Když jsem vycházel z hotelu, s tím vývojářem jsme se pobaveni potkali před hotelem, on šel z afterparty a já vstával. Nenapadlo mně říct nic lepšího, než "no to je hezký." Tak jsme si podali ruce, popřál mi šťastnou cestu a já se vydal do Kodaně.
Byl jsem rád, že jsem zpátky v Dánsku. Na bytě mezitím přibyli noví spolubydlící, tak snad budou stejně fajn, jako ti doteď:) Vlastně mám trochu strach, co se v tom bytě mohlo za tu dobu stát, hehe. Ale nemyslím si, že je to opodstatněný. Jen si člověk takle někam odjede, z místa, kde trávil hodně času, na nějakou dobu je to jeho domov, a ono se to mezitím změní a neví, do čeho se vrátí.
Jo a dánská Bilka rozhodně není žádná malá Billa, ale vobří obchod se vším možným!
V Kodani jsme šli parkem a byla cítit výrazná nasládlá podzimní vůně tlejícího listí, která mi vždycky připomene školku a jak jsme zbírali barevný listy a dělali z nich koláže.
Najdi volavky:
7.10.2026
Struer - Kodaň - Varšava a samopohybující se fadery
Sedím ve Varšavě na lavičce na ostrůvku nedaleko hotelu. Volá mi Patrik a kozultuji s ním nastavení studia ve Strueru. Velkoměsto. Trojúhelníkový ostrůvek je obklopen silnicemi a nedá se to označit za park. A teď si vedle mě sedají dva staří poláci, prosili mě polsky, jestli můžu dát batoh jinam, vyndavají plastový skleničky a nalívají si pálenku a míchají jí s kolou. Našel jsem tu na zemi první letošní kaštan.
Jsem moc rád, že jsem dneska mohl přespat u Larse v Kodani. Jednak je to "superpán", jak řekla A., a taky jsem se vyspal. Lars ráno vstal a připravil snídani a pak mě doprovodil na vlak, byla tma a velmi osvěžující vzduch.
Uvolnila se lavička a pánové mi děkují a přesouvají se vedle.
Na letišti jsem si kupoval (je tu asi uplně běžný si vedle někoho sednout na lavičku, tedˇsi ke mně sedl starší pár lidí) třídenní jízdenku, zaplatil, ale jízdenka se nevytiskla. Ponaučení: nekupujte si na letišti nic, co si můžete koupit jinde.
V neděli jsem šel spát pěkně pozdě, protože jsem si z nějakýho důvodu usmyslel se začít dívat na dokument Di'Anno: Iron Maiden's Lost Singer. Je to novej dokument o zpěvákovi IM z prvních dvou alb. Bylo to celkem smutný, ale dobrej dokument. myslim, že přínosnej i pro lidi, co neposlouchali nikdy IM. Bylo to hlavně o jeho nemocnejch nohou a o tom, jak to může dopadnout, když si včas neřeknete o pomoc a neřešíte včas svoje problémy. Bylo vidět jeho sílu a odhodlání, ale taky jeho vrtkavej charakter, a obtížnost jeho sociální situace. Stálo za to jít spát pozdě.
V pondělí byl takovej víc běžnej den, dělal jsem na Jellyfish, díky který jsem teď v Polsku na pár dní, kvůli festivalu video her, kde hru prezentujeme. Ale! Napadlo mě zkusit propojit ten starej mixák z 90. let přes midi s mým počítačem a podařilo se mi ovládat fadery ze Supercollideru. Takže se hezky spojily moje pokusy s no input mixingem a učení se v Supercollideru. Idea je taková, že bych mohl zkusit naprogramovat nějakou kompozici, která pak může klidně běžet z nějakýho malýho počítače jako je Raspberry pi. Jenom ten pohyb faderů dělá zajímavý zvuky. Taky se to občas náhodně rozhodne neposlechnout a pokračuje to v pohybu až za chvíli. Což je poměrně zábavnej princip náhodnosti. Chtěl bych to zkusit posunout do trochu víc konceptuální roviny a využít třeba nějaký data, co se týkaj to samotnýho Yamaha mixáku a udělat prostě "piece for Yamaha 02R mixer". Ale ta radost, když se fader začal sám od sebe hýbat! Příde mi fascinující, že se díky udržování kompatibility midi dá propojit dnešní počítač a mixák z 90. let. Kéž by takle fungovalo všechno.
Včera byl takový den v pohybu, do SAL na schůzku a zpět na video call, pak zase zpátky na oběd, konzultaci s Animeshem a pak zpátky na kole, na nádraží, přestup ve Vejle, a do Kodaně do Lyngby. Ráno jsem viděl svého starého známého, ale zase jsme se nepozdravili, zrovna odbočoval a asi mě neviděl.
Čeho jsem si tu zatím všimnul, je, že jsou tu celkem častý nápisy se zákazama a příkazama. Hluboký velkolepý hlas ve vlaku přísně upozorňoval, že si má člověk pořídit jízdenku. Jde na mě tady z těch zákazů a příkazů vždycky trochu úzko. Nemám v ůmyslu dělat nic špatnýho, tak proč musím být pořád připomínán, co smím a co nesmím. Možná je to ale i tím, že Polština je o něco srozumitelnější a zákazů v Dásnku jsem si tolik nevšímal. Nebo je to případ velkoměsta. Těžko říct. Ale Češi jsou na todle taky experti.
Je to zajímavý pomyšlení, že jsem stále na stáži v Dánsku, mám tam svoje věci, ale jsem teď daleko ve Varšavě, takže mám svoje věci i tu, mám věci v Praze... Ale těším se zas zpátky do Strueru. Tentokrát s A. :)
A paní tu teď malýmu kloučkovi s tátou věnovala jeden z nalezených kaštanů. Slunný raný podzim.
4.10.2026
je totiž neděle...
...a mám dost času.
Dnes bylo slunné ráno a nahrál jsem si konečně zvony, které když takle v neděli zvoní, vzniknou dvě frekvence, tóny mezi všemi těmi údery a když se člověk zaposlouchá, slyší dvoutonální melodii, která propojuje jednotlivé údery zvonů v celek. A pak naše nedělní káva s A.
Ve čtvrtek jsme společně poslouchali práce těch, kteří chtěli navzájem něco prezentovat, tak jsem pustil svojí kompozici
safe_unsafe
, dekédovanou do čtyřkanálového provedení. Shoz měla moc hezkou performance s terénními nahrávkami a syntezátory v Abletonu. Pak jsme poslouchali
Francisco Lópeze - Untitled #247.
Pak jsme měli společnou večeři, Kamila s Marianem udělali houbový a dýňový rizoto, Jacob přišel se svojí ženou a roční krásnou dcerkou. Trochu jsem se bál jíst mně neznámý houby, ale asi jsem prohloupil, protože všichni jsou živi a zdrávi a někdo dokonce řekl, že to bylo snad nejlepší rizoto, co kdy jedl. Večer se pak přetavil v karaoke, kdy jsme si navzájem zpívali písničky ve vlastní řeči i v angličtině. Zkuste hádat, co jsem zpíval. Seděli jsme v červeně osvětlený místnosti po jejím obvodu na zemi, popíjeli pivo, repráky taky blikaly červeně, tančilo se a zpívalo. Dadadada - co to bylo za písničku?
Když jsem tu sám v bytě, často poslouchám Vltavu a je to hrozně příjemný a zajímavý. Slyšel jsem tak Klusákův pořad věnovaný Stevu Reichovi (ty zvuky houkání vlaku!), část Havlovy Audience, druhou polovinu povídky Eduarda Basse, vyprávění Jiřího Suchýho, kus četby na pokračování z románu o Františkovi z Assisi, kapely, co hrály na festivalu v Banátu...
V pátek jsem se věnoval dovytvoření
digitálního zinu
pro
L5 community jam
, na kterym jsme spolupracovali s Annou, povídali si o tom a třeba v tom budem pokračovat. Inspirován
art logem Sof
, kterej stojí za přečtení, jsem pak alespoň napsal
after log
(v aj).
Pak byl workshop o tom, jak (ne)odpálit reprák. Nevěděl jsem, že se repráky můžou tak zahřát a dokonce usmažit s velmi příznačnou vůní.
Včera jsem se pak díky lidem, co se L5 jamu účastnili, dostal ke spoustě zajímavejch stránek a tak nějak brouzdal po internetu, četl si, narážel na zajímavý blogy/rss feedy a měl z toho radost. Dost mě zaujal blog
Sightless scribbles
, blog nevidomého gaye, kterej píše jednak romantický povídky ("It is a political act to write a story where safety is the ultimate kink"), ale taky různý postřehy, názory, a dost relevantní informace o
životu nevidomých
.
Večer jsem se pak ještě pustil do dalšího tutoriálu v Supercollideru a těším se, až si zkusím s možnostmi oběveného objektu Pbind pohrát, možná s tím půjde udělat verze mého delaye.
Taky mám radost, že chleba, co jsem si koupil a celkem rychle ztvrdnul, jsem nemusel vyhodit, ale naučil se, jak ho využít rozvařenej pro zahuštění polívky a taky jsem si z něj udělal krutonky.
A přestože "je neděle...", tak čas už utíká, je půl třetí a musím se pustit do práce na Jellyfish! Příští týden letím do Varšavy na festival studentských her. Je sice hezký, že nám proplatili letenky, ale dostat se do Kodaně taky není levný a navíc let v 8 ráno z Kodaně, když cesta tam trvá čtyři hodiny je trochu zabiják. Nehledě na let zpátky v 6 ráno. Ale asi to byly nejlevnější možnosti.
1.10.2026
Někdy, když si chcete dát sprchu, stačí v Dánsku sednout na kolo a nevzít si pláštěnku, protože si říkáte, že přeci tolik neprší.
"Doing workshop's for artists isn't like doing workshops for public. The artists don't follow the rules!" - Natalie
Thinking utopias in dystopian times. Making something happen with resources we have at disposal; to imagine
Víte, jak se řekne a píše kabel v Dánštině? Kabel.
technické okénko
Podařilo se mi propojit můj icon qlite se supercolliderem a pracoval jsem na svém delay. Stále funguje jako "one shot", který nahraje a pak opakuje krátký buffer z jakéholiv zvukového vstupu. Přemýšlím nad vytvořením živého setu za pomoci pár inputů a pak vrstvení těchto útržků zvuků. Taky si říkám, že když člověk dělá performance, je jednodušší sehnat prostor a něco zrealizovat, než když se člověk pokouší o instalaci. V dnešním světě má navíc ten živý element taky nějaký větší význam.
tento týden
-
koukal jsem se na dokument
Zázračný aparát
z roku 2023. Chytré, trochu znepokojívé a jednodušše předávající spoustu komplikovanějších mediálních teorií
-
ve středu měla Natalie workshop založený na teorii Pauline Oliveros, kdy jsme se vydali do lesa a poslouchali zvuky, šustili si malými předměty u uší a naslouchali, vodili se se zavázanýma očima a nahrávali. Měli jsme opravdu štěstí na počasí. Bylo tak hezky, že jsem se šel po návratu z lesa koupat. Ze SAL je to jenom pět minut pěšky k mořskému zálivu, a naštěstí jsem si v batohu nechal plavky a mini ručník. Pak jsem nahrál pár zvuků. Jaký bude rozdíl ve vlnkách nahraných teď a minulý rok tady na podobném místě?
-
v pondělí dopoledne byla taková byznis prezentace v Harmanu, společnosti, která sídlí vedle SAL, zabývá se převážně ozvučením aut, ale taky zastřešuje spoustu dalších známých zvukových společností
-
v úterý představila svojí práci Nicole, a bylo moc inspirující vidět, co všechno se dá dělat a propojovat, performance, instalace, noviny, pořad v rádiu, workshop... a to vše v jedné skupině umělců nazvané Public retreat, co se seznámili na postmagisterském studiu ve Stockholmu
-
v pondělí jsem jel na kole do SAL a bylo zataženo, viděl jsem pána, co mě běžně zdraví, ale tentokrát na mne nemával, možná jsem na něj měl zavolat já, ale zrovna se zvedal a asi mě neviděl. Skoro jsem začal mít nějaké pověrčivé předtuchy.
-
líbí se mi, jak Jacob přemýšlí nad věcmi, tak nějak jednodušše, ale přitom velmi obezřetně a hluboce, pozoruji, jak přistupuje k vytváření vzdělávacího programu, jak naslouchá zpětné vazbě a jak se k tomu vyjadřuje, a jak někdy uplně jednoduchá, věcná řešení, můžou mít velký dopad, otevřít možnosti
27.9.2026
slunný víkend ve Strueru, kari a další spolubydlící
Když si jdete koupit v Dánsku vajíčka, na pokladně vám balení zajistí gumičkou, aby se balení neotevřelo. A u samoobslužných pokladen mají připravené krabičky s gumičkami, abyste si je mohli zagumičkovat sami. Líbí se mi tato malá pozornost.
Bílí racci osvětlení světlem města na černé obloze. Vždycky mě napadne, jestli nepadá hvězda, když v tichosti přelétají nad hlavou.
Tento víkend bylo slunečno. V sobotu jsem vstal velmi pozdě, přečetl si text od Fabiana o konferenci a BIP v Leipzigu, který se hezky propojoval s mým bytím tady. Byl jsem v bytě sám a bylo hezký mít na chvíli text kamaráda jako svýho společníka. Později odpoledne jsem jel na výlet na kole. Jel jsem stále rovně po cyklostezce a dojel k majáku v Oddesund, tam, kde byla zvuková instalace v Regelbau 411.
Dnes jsem si převážně četl, pospal si, dobře uvařil. Večer jsem šel na malý nákup do SuperBrugsenu, a vzpomněl jsem si, jak mi moc milá paní na ubytování udělala dánskou večeři, když jsem sem hladový přijel poprvé vlakem minulý rok - sendvič s herinky, kari omáčkou a vajíčkem. Všude v tu hodinu už bylo zavřeno a mohl jsem si nakoupit jen na benzínce, tak mi to udělalo moc velkou radost. Tak jsem na ty herinky dostal denska v obchodě chuť a udělal si sendvič k večeři. Po otevření kari omáčky jsem zjistil, že jsou v ní taky naložený herinky, tak jsem vytvořil na svém sendviči vtipnou kombinaci slaně naložených herinků z jedné sklenice a kari omáčky z druhé. Dnes je vlastně trochu takový kari den na mnoho způsobů, protože k obědu jsem si zas dělal thajské kari. Zajímalo by mě, jak se kari dostalo sem a jak se stalo takovou tradiční součástí těchto sendvičů.
V pátek byl zas volnější den, trochu jsem vypomáhal v SAL a zároveň měl čas na Supercollider a trochu čtení knihy
Composing interactions.
Večer tu byla taková podzimní slavnost, frankfurter za 20 dkk, spousta atrakcí pro děti a popová dunivá hudba, která hrála na náměstí před mým domem, a jak to dunělo až do mého pokoje, bylo to trochu otravný. Byl to zvláštní konrast, jak jsem tu byl sám ve velkém bytě a venku to žilo. Vydal jsem se ven za ostatními, dali jsme si pivo v baru, kde mají sochu Elvise a zrovna tam hrála hospodská kapela, kytarista v růžovém kostýmu s duhovou vlajkou na zadku a umělým barevným čírem lezl na stůl a paní mu hladila stehno. Pak jsme šli do Kommandobrœn, místního námořnického baru, kde bylo oproti minule plno. Myslel jsem na dědu, jak jsem tam tak seděl a říkal si, že bychom si o dánských barech dobře popovídali. Na chvíli jsem se tam dal do řeči s jedním Dánem, kterému jsem rozuměl tak napůl, ale pochopil jsem, že dřív pracoval jako barman, ale štvalo ho to pracování o víkendu, takže teď hledá novou práci a je zatím spokojeně na dávkách. Jeden den prý byl na zkušenou ve škole s handicapovanými dětmi a nikdy prý nebyl tak šťastný po práci, prý i jeho děti se doma divili. Bohužel se pak zjistilo, že tam kvůli svojí kriminálnický činnosti nemůže pracovat a tak teď hledá práci dál. Napadala mě souvislost s filmem
I, Daniel Blake,
na který jsme se tu nedávno dívali s Lottie a nějak jsem si to představoval na základě toho. Jen dánský stát je na tom asi o něco lépe, co se týče starání se o občany.
Jak jsem se při příjezdu bál, že tu v bytě někoho vylekám (klíč do bytu je v kaslíku na číselný kód, dveře do domu jsou po dánsku otevřené a nevěděl jsem, jestli tu o mém příjezdu někdo ví), tak jsem se dneska při setkání s novou spolubydlící vylekal sám, i když jsem předtím slyšel dveře a kroky. Tak tu do úterý mám zase společnost. Je to vždycky překvapení, kdo tu kdy bude. Nevím, jestli se mi to líbí nebo ne, ale má to něco do sebe.
pár nedělních snů
Dneska se mi opět zdál sen, že musím dokončit základku, přestože jsem už na vysoký škole. Zajímalo by mě, proč se mi tadle situace ve snech často vrací. Dneska jsem se ale rozčiloval, že je to pěkná blbost, že povinnejch je devět let a todle je desátej rok a prostě jenom chtěj přitáhnout na tu školu lidi a todle fakt jako dělat nemusim. Byl jsem pěkně unavenej a spocenej a na výuku jsem se ani nedostal, protože jsem byl nějakej nemocnej a slabej a spal jsem dlouho. Pak se mi zdál sen o nějakym drsnym filmovym dílu dětský série, kde hlavním hrdinou byl někdo jako krteček, nemělo to pořádně dějově hlavu a patu, ale o tom to bylo - filmem člověk pokaždý procházel jinak a bylo to omezený jenom dýlkou. Pohled do podzemí, propíchnutí lidí a podobně.
A to jsem měl dojem, že se toho ani tolik nestalo.
24.9.2026
všední dny - PS.
Tento týden jsem cítil poprvé podzimní vzduch, jak ho znám. Takové to vlhko smíšené s vůní listí. A sladká vůně pálení suchého dřeva.
Sabine Schründer
měla ve středu moc hezkou lecture-performance o své práci. Velmi niternou a upřímnou. Promítala svoje fotky, a k tomu četla svůj text, kde reflektovala svůj vztah k fotografii, tvoření i k některým konkrétním fotkám. Nakonec ještě promítla krátký film složený z fotografií.
A každý den v 8:30 slyším hrát zvonkohru kostela, pokaždé tu stejnou píseň. Přemýšlel jsem, jestli to není dánská hymna, což by bylo komický, ale není. Některé dny mi pak zní v hlavě. Třeba na to někdy přijdu, co to je.
24.9.2026
všední dny
Tak jsem na bytě sám.
Každý den jedu na kole do SAL, někdy prší, fouká vítr, někdy se jede příjemnějš, někdy je slunné ráno a pán se svým chodítkem na mne mává a zdraví "morgen", zatímco jedu na kole a on je na své ranní procházce.
Uvařil jsem si vepřové na žampionech a pepři. Malak s Mariem slavili narozeniny v restauraci. Pak jsme obešli všechny bary ve Strueru. Všechny měly zavřeno.
Příští týden je
community jam v L5lua
, knihovně pro kreativní kódování v lua, zaměřené na programy, které mohou běžet i na starších zařízeních a budou moct běžet ještě dlouho. Tak jsem si řekl, že se v tom zkusím trochu naučit, zatím jsem udělal jednoduché animace z Anniných kreseb. Třeba se podaří udělat nějaký digitální zin.
Trochu jsem pracoval na zvucích pro Jellyfish, hru, kterou vyvíjíme.
A začínám mít pocit, že bych se měl zaměřit na věci, co mne čekají, nebo tak nějak stále probíhají, trochu si číst k diplomce, pracovat na jednom filmu, co jsem slíbil... Ale všechno hezky postupně. Stále tu je co objevovat. Včera jsem zprovoznil starý digitální míchací pult Yamaha 02R a poprvé zkoušel no-input mixing. Pak jsem poslouchal album
Toshimaru Nakamury
.
Pak jsme byli na jazzovém koncertu v klubu místní hudební školy. Dvě paní si tam seděly a háčkovaly. A protože nemám mobilepay, měl jsem pivo zadarmo.
V Supercollideru jsem tento týden nepokročil.
Dnes je v SAL zatím dost klidno, tak bych mohl mít prostor se soustředit na svoje věci. Jsem zvědavej, kdy se v bytě objeví zase někdo další.
Jo a poprvé jsem použil přístroj na laminování, abych zalaminoval "code of conduct" pro pájecí stanice.
20.9.2026
domácí kuchyně v cizích krajích
Po třech týdnech v Dánsku začíná moje bytí tady pomalu zevšedňovat. Zbytek tohoto týdne se nesl ve stále podobném duchu, v pátek byl otevřený workshop pro účastníky školy (jestli jsem se ještě nezmiňoval, Jacob se snaží v rámci SAL vnímat, že skrze jazyk utváříme to, jak taky přemýslíme, a proto v rámci školy, kde usiluje o skoro nehierarchické prostředí, používá raději pojmu
participant
než
student
; musím říct, že se mi todle přemýšlení líbí, protože u něj to nezní jako nějaká povrchní fráze, ale opravdu to tak myslí) a v sobotu jsme měli workshop s
Andreasem S. Johansenem
a vytvářeli jsme s ním jednoduché oscilátory pomocí hex schmitt inverteru, kondenzátoru a různých rezistorů (například svštelným rezistorem). Věděli jste, že když připájíte na výstup solárního panelu jack a zapojíte ho jako zvukový vstup, můžete pomocí světla vytvářet zvuky?
Supercollider, aneb pokračování technického okénka
Pokoušel jsem se vytvořit v Supercollideru delay, jehož parametry mohou být definovány jako funkce nebo soubory hodnot. Zatím ho stavím jako spustitelný efekt, který neběží v reálném čase, ale aktivuje se vždycky na nějaký příkaz. Zajímavý výsledky dělala logaritmická funkce zadaná do parametru časového zpoždění každé ozvěny. Taky se mi zatím podařilo ho zprovoznit pouze na zvuk v bufferu, ale myslím, že bude zajímavé mít možnost ho používat v nějakých sekvencích na živý zvukový vstup.
cibulka
V pátek Malak uvařila národní egyptské jídlo. Bylo to moc dobrý, ale byl jsem pěkně naprásklej. Měla z toho moc radost, že to všem chutnalo, prý se trochu cítila jak doma. Je to jídlo, ke kterýmu má každá rodina přístup podobnej jako u nás máme k bramborovýmu salátu. Prý když se o tom radila s mámou a dalšími, tak se pořádně překřikovali, co se do toho může a má dávat a co rozhodně ne. Je to jídlo z mnoha součástí, které si nabereš a pak všechny smícháš dohromady. Nikdy by mě nenapadlo míchat pokrm z rýže a čočky s nasekanými špagetami a kolínky. Ale bylo to dobrý. A ta cibulka...
V sobotu jsme se pak doma snažili o uvaření veganský verze plněnejch bramborovejch knedlíků. Nesehnali jsme uzený tofu, tak jsme namíchali veganský chorizo s obyčejnym tofu. A teprve když už jsme knedlíky vařili, jsme zjistili, že jsme použili žitnou mouku. Tak to bylo takový vtipný jídlo, ale chutnalo to dobře. A ta cibulka...
Koukali jsme na film I, Daniel Blake. Kvalitní britský sociální drama, který je dobrou připomínkou našeho světa nemocnýho byrokracií. Hlavní postava je po infarktu a podle doktorů nemá pracovat. Celej film pak bojuje s absurdnim byrokratickym nastavením státu, který se promítá i do chování lidí a každá scéna je pomalu o další infarkt. Bylo to sice smutný, ale bylo na tom i něco hřejivýho. Z některejch scén trochu vylejzal patos psanýho scénáře, ale nebylo to nijak hrozný. Nevím, jestli jsem někdy slyšel ve filmu tolik různejch přízvuků angličtiny
[pup in d nít].
Dneska jsem byl celej den doma, četl si, odpočíval. Každejch deset minut bylo venku jiný počasí. Do pokoje mi vlítl motýl, kterýho jsem tu v bytě viděl už před týdnem pospávat na zdi a přes den poletovat. Babočka paví oko. Vypadalo to, že se dobývá ven za sluníčkem, tak jsem ho konečně pustil. Snad si našel ještě nějaký vhodnější místečko na přezimování.
17.9.2026
malá apotéka
Tento týden byl zatím pracovní náplní klidnější. Probíhal hlavně workshop o Teensy - mikrokontrolerech schopných přehrávat zvuk v CD kvalitě.
V úterý odjížděla Júlia, tak jsme šli v pondělí do
malý apotéky.
Předtím měla Júlia ještě jednu krátkou performance/workshop pro účastníky 89 sound art school. V úterý jsme večer šli do místní sauny v klubu veslařů a konečně jsem se smočil v místní slané vodě. V sauně se objevil mladej kluk, co nemluvil Dánsky, a pak když jsem ho potkal v šatně, řekl mi: "Jsi z Česka?" A tak jsem se dozvěděl, že je tu mezinárodní střední škola, kde on už studuje tři roky a tak nějak to teď dává víc smysl, proč je tu i tolik lidí z různých zemí. A barmanka v
malý apotéce
prý pracovala pro Bang & Olufsen mimo jiné v Ostravě. Sauna každopádně bodla.
Včera byl pro nás zase klidnější den v SAL, byl první "participant led input" a odpoledne měla workshop
Lottie Sebes
, která se zabývá hlasem z různých perspektiv a často používá vokálního traktu k filtraci různých zvuků. V rámci svých performance pomocí talk boxu filtruje třeba zvuk motoru pily nebo šicího stroje, na které při performance hraje a tematizuje tak roli ženy ve společnosti, mocenské vztahy a vztah mezi člověkem a strojem.
Konečně jsem se tento týden dostal k Supercollideru.
Včera jsme byli zase v
apotéce
, slavili jsme Rasmusovy dnešní narozeniny, Svend dneska nemohl, protože hlídá psa. Hráli jsme šipky a dobře se bavili. Jen Malak z Egypta měla v tomdle podniku už druhou nepříjemnou zkušenost s rasistickejma poznámkama. Je fakt hrozný, když ti něco takovýho znemožňuje chodit na některý místa, protože to pak akorát vypadá, že "ten konflikt vyhledáváš".
Dneska je hlavně pošmourno a poprvý jsem v bytě luxoval a trochu myl koupelnu. A Rasmus při příležitosti jeho narozenin udělal skvělou dánskou buchtu se šlehačkou.
"It is almost illegal to add chocolate to this cake."
A jestli si vybavujete toho pána, co mě ráno zdravil z chodníku, tak tedle týden, zase během jednoho slunnýho rána, jsem ho zahlídnul před
happy penguinem
, jak sedí na svym vozíku, a mával na mě a zase mě zdravil. Alespoň si myslím, že to byl on. Tak si říkám, jestli takle zdraví všechny, ale líbí se mi představa, že si mě na mym modrym kole se skoro malou helmou nějak zapamatoval a prostě mě zdraví. Morgen!
Tak jsme teď v bytě jen dva, já a Lottie a je tu občas trochu ticho a prázdno. A před chvíli vypadával proud. Jinak se tedle týden asi nic dalšího důležitýho zatím nestalo.
"To je zajímavý, že mi todle všechno došlo jen na základě jedný vůně." - A.
14.9.2026
hlavně prší, ale jsou tu i slunné dny
Jako třeba jedno ráno tento týden. Vyšel jsem z domu s kolem a slečna roztahující slunečníky před obchodem mne zdraví "morgen", nasednu na kolo a jedu si slunečným ránem, z chodníku mě zdraví starší pán "morgen" a připadám si trochu jak v nějakém filmu.
Slunečno bylo i v neděli, kdy jsme podnikli výlet do Aarhusu, především abychom navštívili muzeum Aros, kde má velkou instalaci James Turrell, umělec, který pracuje s matérií světla. Je to velká kopule, osvětlená pastelovou barvou, inspirována antickými dómy. Uprostřed je díra a vidíš, jak plují mraky na modré obloze (když je tedy zrovna takle hezky). Pak se díra uzavře s pískajícími zvuky mechaniky, připomínající zvuky flétny a na jejím místě se objeví barevný kruh, či ovál (záleží, z jaké strany se díváš). Když se koukáš nahoru, vidíš jen barvy, a nedokážeš určit žádné prostorové kvality. Skoro by ses těch barev mohl dotknout. Jakýkoliv zvuk se v kopuli ozve nesčetněkrát. Jeden pán na zemi usnul a chrápal.
V jednu chvíli se rozezní vyzvánění telefonu starší paní, brnkání na kytaru, a nejde jí to vypnout. Dav lidí rozprostřený po podlaze a okrajích kopule se velmi přátelsky směje a když vyzvánění přestane, ozve se sorry-ry-ry-ry-y-y-y
Krom Jamese Turrella mne zaujala videoinstalace Bill Viola, Storm Room Janet Cardiff/George Bures Miller, a video instalace Tonyho Ourslera byla taky zábavná (hlava v obří kádi vody). V Aarhusu těžko najít ulici, kde není žádná hospoda.
Tento týden byl nabitý a k psaní a poznámkování jsem se dostal znovu až dnes. Dokončili jsme naše úvody do základů místního vybavení a zvukové techniky. Poměrně zajímavá pedagogická praxe, i když tu vůbec nejsem jako pedagog. Nikdy jsem si nemyslel, že budu učit skupinu lidí pájet, ale nakonec se to podařilo a měl jsem radost, jak lidé, kteří nikdy nepájeli se se zájmem a radostí pouštěli do vytváření kontaktních mikrofonů a zabudovávali je do dřevěných krabic - noise boxů - které vytvořili v rámci úvodu do místního "wood workshopu".
Ve středu jsme opět nosili věci tam a zpátky, když se připravoval večerní koncert/performance, během které se vysílaly zvuky pomocí satelitních telefonů do vesmíru a zpátky. Během první části experimentu proběhla taneční performance tanečníka z vážené taneční rodiny z Indonesie. Škoda, že se nepodařilo se satelity spojit z Cube, místní krychlové haly pro testování reproduktorů a příležitostně koncerty. Jednak bychom nemuseli tahat čtyřkanálové PA tam a zpátky, druhak je to jeden z mých oblíbených prostor.
V deštivou sobotu jsme jeli do Holstebro na vernisáž, která mne potěšila především cateringem gyrosu/falafelu s hranolky, pivem a vínem. Jinak jsem viděl masky a "props" dánského výtvarníka, použitých třeba ve filmech Larse von Triera. Dneska mi ty polorozpadlý těla vlezly do snů a jsem rád, že jsou moje ruce v celku. Taky jsem tam potkal češku s dítětem, která se sem přestěhovala před půl rokem. Překvapuje mě, že i tady potkávám Čechy a Slováky, třeba v Aarhusu, nebo i tady ve Strueru.
V pátek jsme pořádali "house party".
You know, I feel
great
not dancing right now
prohlásil Rasmus.
Inspiroval jsem se vyráběním noise boxů a performance
Júlie Lemy Barros
a vytvořil si vlastní nástroj, otevřený dalším modifikacím.
Dneska by to bylo skoro na koupání, ale zase jsem si nevzal plavky. Zítra jsme ale pozvaní do místní "klubové" sauny, tak se konečně smočím v místní slané vodě.
A nahrál jsem si zvuky místního velmi speciálního výtahu. Zábavný je, že má vypínač na světlo, který ale ve skutečnosti funguje jako přepínač mezi jednou a druhou žárovkou.
Fotek přidávám dneska víc, tak jsem udělal takovou
malou galerii
.
8.9.2026
učit se, společně
Zezačátku je to zmatení, ale když se snažíš něco někomu ukázat, naučit, naučit se spolu, je to pak takový hezký pocit euforie, když se někdo zaraduje nad tak jednoduchou věcí:
it is so beautiful, the recorded sound and that we recorded sound and now we hear it and sounds so differently
. Když se objeví zvídavost a zájem o něco, co člověk ví a může sdílet, vyzkoušet, když má inspiraci, co zábavného se dá s mikrofony dělat. Když se vzájemně naslouchá. Byl to teda zezačátku boj:
this group of people it's like buzzes flying all around
. Když se každý rozlítá do jiných směrů a nenaslouchá se navzájem, je to taky spousta stresu a přehlcení vjemy.
Důležité je nezahltit informacemi, soustředit se na jednu věc, co vysvětlit, vyzkoušet a vše ostatní brát jako prozatím dané a pak se k tomu vrátit. Jenže jak na to, když todle souvisí s tím a todle zas s tím a pak se někdo ptá na todle a vzbutí to obavy "co když todle nebudu vědět a pamatovat si, co když se na todle už nedostane." Snad když tu všichni překonáme prvotní zmatení z množství nových informací, bude pak snazší se k této euforii společně dostat.
Bylo by hezké uspořádat zvukovou procházku, aby nejprve každý pochytil, co to obnáší naslouchat a nechat se tím vést. Pak teprve třeba uspořádat workshop field recordingu a pozkoumat, jak se slyšené dá zaznamenat. Uvidíme, jestli bude čas na to, to takto připravit a jestli dodržím pořadí.
7.9.2026
vernisáž v Oddesund, vítr a déšť a vítr, naslouchání, Freddie a první projektík
Z vlaku vystoupil kočárek, spíš teda vypadnul, s pánem, který ho vezl. Když jsme se s obavou otočili, abychom viděli do kočárku, byl v něm velký reprák - smáli jsme se a pán nás odměnil chraptivým zábavným povídáním v dánštině, kterému jsme jen přikyvovali. Ta prázdná láhev od vína, co s náma cestovala vlakem tam i zpátky asi patřila jemu.
O víkendu jsme popojeli vlakem dvě stanice k velmi větrnému pobřeží v Oddesund navštívit vernisáž Sørena Lyngsø v
Regelbau 411
, místní galerii ve dvou bývalých nacistických bunkrech. V prvním bunkru byla instalace s názvem Mneme, čtvercové desky se světélkujícími ťuftíky, vyrobené z chladného hrubého materiálu. Bylo fascinující, kolik jemnosti to v člověku vyvolalo, když něžně pokládal ruku na desky a organismus žíjící v nich reagoval probleskávajícím světlem a magnetickými zvuky, švitořícími do konstantního všudypřítomného tónu.
Pak jsme leželi na zemi, kde tolik nefoukalo, a poslouchali. Jak začalo pršet, utekli jsme pod most, kde tolik nepršelo, a taky poslouchali.
Během toho, co jsme čekali na vlak, jsme v oblastním muzeu, tvarem připomínajícím maják (s výtahem uprostřed), zhlédli velmi zábavný dokument o Kristianu Vandetu Jørgensenovi - muži, co sem v první polovině 20. století přišel se skříní na kárce a následně v ní zde bydlel a spal, zatímco se kolem něj postupně odehrávaly dějiny 20. století. Venku místní radioamatéři mezitím navazovali kontakt s lidmi na druhém konci světa. V noci je to prý nejzábavnější.
Ve Strueru mezitím probíhal (doslova) Run to the Beat - běh městem za doprovodu asi dvanácti DJů hrajících trans. Večer následovala afterparty - nikdy jsem si nemyslel, že v malém městě Struer uvidím velký koncert, s led obrazovkami a prostě se vším všudy, kde bude hrát dánský napodobitel Freddieho Mercuryho. Překvapivě to celkem stálo za to. Po koncertu bylo zábavné pozorovat, jak se ve městě, kde po ulici často jdete sami, na malém prostoru před dvěma hospodami v centru skoro nedá projít (například k baru). A těch rozbitých sklenic.
A pint in the penguin.
Dneska jsem sestavil jednoduchý oscilátor z relé, kondenzátoru a 9V baterky. Připojil jsem k němu reproduktor, periodicky lupe. Uvidíme, co se s tím všechno bude dát ještě vymyslet.
Brzo se snad půjdu vykoupat.
A z pozorování se dnes stává tak trochu popisování.
3.9.2026
První dny 89 sound art school
Tolik inspirace, možností zkoušet věci, tolik inspirativních lidí. Do čeho se pustím?
Vedu si seznam věcí, které tu můžu objevovat, pracovat na nich (v aj):
-
Shops - elextra, music store
-
Thrift stores
-
Supercollider
-
Microcontrolers, sensors
-
Stuff at sound art lab
-
Building speakers
-
Field recording
-
Sound education for children (před nějakou dobou jsem přemýšlel, že bych rád dělal workshopy pro děti/vedl kroužek zabývající se zvukem a poslouucháním a tady se tomu přímo věnuje Isa, tak by bylo hezký to s ní probrat)
-
Organize community event
-
Electronic circuits
-
Creating a "living" system (--> Supercollider)
Měl jsem v plánu se tu učit v Supercollideru, ale zároveň je tu tolik věcí, které se dají dělat rukama, a nejenom na počítači. Jedna z idejí
89 sound art school
, která začala ve středu, (velká část mojí práce tady spočívá v poskytování technický podpory účastníkům), je prostě zkoumat, hrát si, vydat se cestou, na kterou bychom se jinde nevydali a nesměřovat nutně k jednomu výslednýmu produktu/projektu/dílu. Nejsem sice účastník, ale mohl bych se taky vydat toudle cestou, zkusit Supercollider, ale zároveň jen tak prozokumávat různé cesty, a uvidět, kam mě to zavede, co objevím. Určitě nebude prostor na všechno.
Zatím jsem ale věnoval hodně energie seznamování se, vstřebávání prostředí a lidí a pomalu se zhoštování svojí role stážisty, takže necítím, že bych měl tolik zbývající energie na to se do něčeho pouštět. Myslím, že potřebuji nějaký čas pro pozorování, co se vlastně odehrává ve mě, co mě napadá, nad čím přemýšlím. Ale zároveň to vyžaduje malou trochu odvahy odhodlat se být tu chvíli sám. Možná by ale bylo fajn se prostě zkusit do něčeho po hlavě pustit - a neotálet, když už jsem tady a můžu tu taky využívat místní zázemí.
Zdál se mi sen o pomstě za něco, co jsem nevěděl, že jsem provedl, nebo možná neprovedl, ale někdo myslel, že jo, a proto v mém pokoji pověsil holuby, vypadající jako bílý sovy, co měly svázaný křídla a pomalu umírali. Místnost v bytě, o které jsem nevěděl a kterou se dalo vejít.
Fota:
Byli jsme na pláži
Cesta plná ovoce
Našel jsem klepítko raka, mělo takovou krásnou namodralou strukturovanou barvu a malý zoubky a působilo takovým zvláštním dojmem kousku něčeho ještě živého, odděleného od zbytku. Neodvážil jsem se si ho proto nechat a vrátil ho mořskému zálivu.
1.9.2026
útržky z cesty do Dánska a prvních dnů v Sound Art Lab
Vydal jsem se na tři měsíce do města Struer, kde budu pracovat v
Sound Art Lab
. Zde jsou první útržky z mých cest, pozorování a zážitků. A dole pár fotek.
Vlak se rozjede, paní průvodčí zkontroluje moje a ještě jedny jízdenky a začne to tu pípat. “Pokaždý, když se rozjede tedle vlak, tak někdo spustí požární alarm,” povídá a my se smějeme. Tak snad jsme se nesmáli nemístně.
--
V Hamburku na Altoně křičí paní nějaký zaklínadla, zvedá se vítr… a když se zvedne ona a odejde, zpoza mraků vysvitne sluníčko. Zaklínadlo asi zabralo.
A došlo mi, že v nejhorším může být i notebook powerbanka.
--
Cesta vlakem z Prahy do města Struer je poměrně příjemné jednodenní cestování. Kdybyste někdy jeli dánským vlakem, dveře se poměrně specificky otvírají: když před nimi stojíte, zvednete ruku před sebe a pohybem těsně přede dveřmi asi ve výšce očí, který může připomínat pohlazení, dveře otevřete. Nebo jako to malé dítě do nich můžete radostně kopat a oni se možná otevřou.
--
"You cannot start with quality, but always with energy." - Jacob citoval
Thomase Hirshhorna
v kontextu kreativního procesu a vzdělávání
--
Stěhujeme židle stoly repráky
--
Obrázky:
-
na cestě v Hamburku
-
most v Rendsburgu, který nejdřív vlakem přejedeš a pak podjedeš (trať překonává velké převýšení a tak je velmi pozvolně snižována v dlouhé smyčce)
-
steré oscilátory Bang&Olufsen v odpočinkové hrací místnosti SAL
-
kluci našli hračku, takovou minikonzoli, se kterou hraješ závody formulí - tak jsme místo repráku připájeli výstup pro jack a potenciometr a zapojili do všeho možného (ty samply závodu se ti vopravdu vryjou do zvukový paměti)
Příště snad míň útržkovitě, zatím!
27.8.2026
páni a chlapci bez objednání
Sejdu dolů po schůdcích do suterénu starého řadového domku. Je to vždycky trochu dobrodružství vydávat se do neznámých kadeřnictví. Když jsem byl ve Finsku, moje spolužačka mi říkala, že ráda chodí v zahraničí do kadeřnictví, protože je to takový neotřelý způsob kontaktu s místní kulturou. Ono je to ale často neotřelé i doma.
Na zídce otevřená kniha se zažloutlými listy a velký popelník snad z nádoby na vlasový gel. Vevnitř nikdo, ale míst se zrcadly spousty. Vykoukne paní ze zasuté komory, co mne musela už chvíli pozorovat, jak se rozhlížím, a já pokládám v tuto chvíli asi trochu nepatřičnou otázku: "Máte volno na počkání?"
"To jste přišel brzy," a já si říkám, to mám tak hrozný ty vlasy už? "Zrovna po těch vedrech," dodává pak.
Hned se vrhne na moje suché vlasy a já jsem jenom pobavenej tímto dobrodružstvím a jsem zvědavej, co na mojí hlavě vykouzlí s každým střihem, občas bez přidržení vlasů, s ohýbáním ucha a "nebojte, ty kotletky amputuju."
V prázdné místnosti hraje hudba z rádia a já přemýšlím, jestli tak často schválně stříhá do rytmu. Přede mnou nádoby na vlasové gely, které podle přebalu buď byly z retro edice, nebo tam pár let už jsou.
Když si všimne, že mi pár vlasů spadlo do očí, řekne: "zavřete oči, neodcházím," a já jsem rád, že mi je smetla. "Ty kudrnatý vlasy prostě protestují," kroutí hlavou, "ale první šampon to spraví." Když ji ujistím, že je to paráda, povídá mi: "to jsem ráda, že večer nebudu škytat."
Přišel jsem domů, mám lehkou hlavu a jsem spokojený. Život je o něco příjemnější, když člověk přestane řešit každý sestřih z kadeřnictví.
26.8.2026
radost z ježdění na kole a pražské periferie
Dnes jsem dojel od doktorky z Uhříněvsi domů na kole. Pražské periferie v tomto směru jsou opravdu zvláštní koláží míst a nemíst: projíždíš obytnými zónami mezi silnicemi vytíženými kamiony, poli, rybníčky a zarostlými zákoutími, ne uplně legálními zábavními parky pro děti a továrnami, které vypadají skoro nepoužívaně, ale najednou se tam objeví spousta lidí, co jde z oběda, do práce, z práce atd. Projedeš z hlavní skrytou cestou pod mostkem a najednou zarostlo, ticho, srovnaný pozemky mezi křovisky za účelem nějaký stavby, na kterou asi došly peníze.
Přemýšlel jsem, kdo a za jakým účelem budoval ty cesty z betonových plátů napříč zarostlými poli, kde se musí parádně schovat, když člověk nemá kde spát. Odkud kam se tudy mělo chodit? Z fabriky do fabriky? A proč jsou to takové betonové pláty? Umožňuje to ale poměrně pěknou infrastrukturu pro cyklostezky.
Když zemřel děda, přemýšlel jsem, že by bylo hezké na jeho památku udělat rodinný výlet na kole na chalupě. To se nestalo, ale díky kamarádům, co chodí do bike kitchen, mi teď přirostl k srdci starý favorit po tátovi, kterému sice přeskakují kolečka při jízdě do kopce a trochu občas dře přední kolo o blatník, ale je to velká radost jezdit na kole, co si člověk sám opravuje a vylepšuje, i když není perfektní. A tak teď občas jezdím po Praze, myslím někdy na dědu a vzpomínám, jak se vždycky vrátil splavený na chalupě, sednul si na židli, dres do půl těla, babička mu určitě přinesla pití a chvíli takle seděl a regeneroval. A jsem rád, že se to s tím ježděním stalo takle spontánně.
13.8.2026
po filmu Tichá přítelkyně
Často jsem si myslel, že umění, film, mají schopnost předávat
emoce, tedy že je nějakým způsobem obsahují a předávají divákovi,
zprostředkovávají. Jak jsem ale koukal na tu zvláštní jednotu bytí
stromu a člověka, říkal jsem si a cítil: že to ve mě vyvolává silný
pocit, ale že pramení ze mě. Že ten film má jen schopnost vyvolat kousky
různých myšlenek, emocí, zapomenutých počitků a spoustu dalších, které
jsou naopak ve mě, ale film (umělecké dílo) má tu schopnost je vyvolat v
neznámé, nezakušené konstelaci, která vytváří ten nový komplexní celek
pocitu. Schopnost vyvolat kousky dlící ve mě a utvořit novou skládačku,
kdy stejně jako záběr a záběr tvoří dohromady něco nového, tak tady ten
kousek a kousek a kousek a kousek vytváří něco nového. Cítíš, jak to v
tobě vře, jak to z tebe pramení a jak jsi toho plný?
22.7.2026
Bageta
Pořez
na benzinové pumpě, po půlnoci, cestou všemi těmi neosvětlenými obcemi na jih od Prahy.
SIMPLY FRESH quality food.
no tak jo, tak se podíváme, co tam je, už jí mám stejně skoro dojedenou a mám takovej hlad, že tak jako tak bodne
BAGETA S KUŘECÍMI KOUSKY A TATARSKOU OMÁČKOU Složení: 51 % pečivo
– PŠENIČNÁ mouka, voda, ŽITNÁ mouka, olej řepkový, cukr, droždí, sůl,
pekařská směs (emulgátor: E471 a E481, PŠENIČNÁ mouka, cukr, PŠENIČNÁ
SLADOVÁ mouka, protispékavá látka: E170, dextróza, enzymy,
látka zlepšující mouku
aha..?
E300, slunečnicový olej, PŠENIČNÝ LEPEK, SEZAM; 33% kuřecí steak –
kuřecí maso 67%, voda, kořenící přípravek (zahušťovadlo: E1442,
izolát SÓJOVÉHO proteinu
nevím, co jím
, stabilizátory: E451 a E331, regulátor kyselosti: E262, cukr,
dextróza
, antioxidant: E301, kvasničný extrakt, hydrolyzovaný rostlinný protein),
kořenící přípravek (dextrin, maltodextrin
,
koření
hmm v kořenícím přípravku je koření
, česnek,
dextróza
není polovina bagety dextróza?
,
extrakty koření
, majoránka, paprika, kvasničný extrakt, hydrolyzovaný rostlinný protein) sůl, olej řepkový,
barvicí směs (barvivo: E150d a E120)
, glukózový sirup, kvasničný extrakt,
dextróza
, sůl,
látka zvýrazňující chuť a vůni: E621)
; 15 % tatarská omáčka – voda, řepkový olej, zeleninová směs
okurka, voda, cukr, ocet kvasný lihový, cibule, sůl, pažitka,
modifikovaný kukuřičný škrob, aroma), VAJEČNÝ žloutek,
zahušťovací přípravek
(modifikovaný škrob, stabilizátory: E412 a E415), cukr, ocet
kvasný lihový, sůl, HOŘČICE (voda, HOŘČIČNÉ semeno, ocet kvasný lihový,
sůl, výtažek kořeni), sušená cibule, ochucující omáčka [voda, cukr, ocet
kvasný lihový, sůl víno,
švestková povidla
tyjo
(švestky, jablko, cukr, kyselina citronová), směs koření, barvivo
E150c, rajčatový prášek, aromata, chilli extrakt, česnekový extrakt],
regulátor kyselosti: E33O, konzervant: E2O2 a E211; 1% pór. Výrobek může
obsahovat stopy MLÉKA a CELERU. Po otevření ihned spotřebujte.
jinak to vybouchne, co?
Přes veškerou péči věnovanou výrobě může produkt obsahovat malé kosti.
velmi pobavený smích
"Tato bageta svým složením opravdu dostává svému jménu."
16.7.2026
Nakonec to dopadlo. Ale stalo se to trochu neplánovaně.
15.7.2026
“Beru to v potaz při plánování svého zítřka”
1.7.2026
"Jsou tam bublinky, je to krasný." - GM
Nasládlá vůně lípy po dešti.
30.6.2026
A v Praze je čas rorýsů taky. Lítají u nás v ulici.
25.6.2026
V Barceloně sní o ledních medvědech.
20.6.2026
V Barceloně je teď čas rorýsů létajících mezi střechami ulic. Rrrý rrrý.
15.6.2026
Ani jsem si nestihl všimnout, jak pozdě je ještě světlo.
A včera Iron Maiden a očistná cesta do Hradce ze svatby ve Svitavě.
:))) Have a great life! You are the only friends we have in the whole world this night. Water!
Hurá do Španělska.
11.6.2026
Muj aktualizovaný skript pro blogování do mého blogovacího html templatu, umožňující psát příspěvky v
markdownu
, tak nějak funguje :) Link zde:
blog_GUI.py
8.6.2026
"Proto já sedim vždycky tady na kafi, protože..." tady vždycky
jinak plyne čas. (Domýšlím si, jak tu sedím na lavičce kavárny na rohu
na Vinohradech a lidé chodí kolem mne, listy jerlínu, na jehož jméno
jsem si vzpomněl, jemně povívají ve
větru
, holub hledá něco v prachu hlíny u jeho kořenů a já si říkám, to
nejez, to musí být hrozně suchý, pán si ke mně přijde na lavičku položit
kávu, zatímco oba kouříme, třeba si chtěl zabrat místo, ale dobrý den,
neměl jsem se zvedat, pak postával opodál a vždycky si pro ledovou kávu
došel, asi už mu bylo hloupé upustit od svých rozhodnutí, to si všechno
tak domýšlím, pozoruju, hořkosladká chuť mi trochu lepí pusu, rodiče s
dětmi, odbočující auta, hudba pošeptávající ze škvír výlohových oken
kavárny)
6.6.2026
Nepřijde Ti pozoruhodné, jak některé lidi na svých cestách
potkáváš častěji než jiné, které si nepamatuješ, a přece se nezdravíte?
V2
Nepřijde Ti pozoruhodný, jak potkáváš některý lidi na svejch
cestách, lidi, se kterejma se nezdravíš, ale přece si je pamatuješ a
vidíš, jak se změnili, nebo jak jsou stále stejní?
Nebo
Nepřijde ti zajímavý, jak v metru, v tramvaji, na ulici, na
určitejch místech nebo dokonce na náhodnejch místech, potkáváš některý
lidi opakovaně, pamatuješ si je, nevíš, jestli oni tebe, ale máš pocit,
jako že je trochu znáš, že jsou součástí elipsovitejch drah tvýho
života, i když kdybys je oslovil, a to se taky stalo, tak pozoruješ, jak
se tvoje představa s každou mimikou rozmlžuje, až z ní zbyde jen
takovej cár vzpomínky, zasunutej pod koberec, takže se nezdravíte, asi
to není podle pravidel, každej svět má takovej bodík, puntík, kterej je
jenom značkou života toho druhýho, co takle jednou za čas vidíš v metru,
ale to okolo, to už jsou jenom tvoje představy, no nepřijde ti to
zajímavý
?
2.6.2026
Koukám, jak babička s rozesmátým dítětem mávají autobusákovi, celí
rozjaření - “díveej”. Pak se podívám na autobusáka v zrcátku, jak jim
mává a sundavá si klaunský nos a taky se směje.
7.6.2026
zkouska dva
7.6.2026
<h2>zkouska</h2>
<p>markdounu</p>
25.5.2026
Často mluvíme o tom, jak by bylo dobrý se naučit pohotově reagovat
na nepříjemný lidi, blbý poznámky, naštvaný lidi a podobně. Ale jsou
také lidé, kteří umí být pohotově milí. A to je taky dovednost, kterou
bych chtěl oceňovat.
~
“Ještě vám můžu přinést stoleček.”
“A nechcete s tím pomoct?”
“Ne, to je dobrý,” a servírka během vteřiny přinese stoleček a s úsměvem
řekne: “Ona ta zdrobnělina byla na místě.”
19.5.2026
"Achjo. Hieronymous Bosch, ale paní Žilková tomu říká 'hrníček s ptáčky'."
31.3.2026
"Jestli je něco oravdu Vítkovský sen, je to sen o malé hospůdce s perfektně naladěným rádiem." - Dan
28.3.2026
Dnes by bylo dědovi 90. Odešel včera, když jsme s ním byli. Venku bylo krásně, jarní frišno. Byla to sranda, dědo.
https://www.czechcyclingfederation.com/zemrel-vladimir-holecek/
18.3.2026
"Jenom průmyslová země, která je kapitalistická, si může dovolit
sociální výhody. A když budeme dělat všemi politickými kroky nevýhodné
kroky, tak přijdeme o přidanou hodnotu. Podívejte se do zemí třetího
světa, které nejsou průmyslově rozvinuté."
Řekl pro irozhlas
náš pan ministr životního prostředí Červený.
Čína je taky průmyslová kapitalistická(?) země. O jejich sociálích
výhodách moc nevím. V USA to zase se zdravotnictvím není příliš slavné. A
co toto prohlášení má dělat s životním prostředím, taky moc nevím, zní
to spíš jak výrok ministra průmyslu a obchodu. Jasně že jejich agenda
jde ruku v ruce. Ale jestli mám považovat ochranu životního prostředí za
sociální výhodu, tak nevím, jestli v takovém státě chci žít. Hm. "Řadou
okolností v předminulém roce Filip Turek objel většinu automobilek,
jednal s nimi, aby se vyjádřily negativním postojem, protože se bály
komunikovat s Evropskou unií." Nedovedu si představit, že se jedny z
nejvýdělečnějších firem bojí vyjednávat s EU. Zní to spíš jako že je do
toho tlačil.
8.3.2026
Tak teď už to snad bude fungovat. Toto je můj první příspěvek
přidaný ne přímým vepsáním do html souboru, ale skrze můj nový python
skript:))
Skript je to zatím dost jednoduchý (lze zatím psát pouze lineárně a
nejde např. upravovat minulé příspěvky, ale link na něj je zde:
blog.py
.
3.3.2026
2.3.2026
26.2.2026
Úklid je polovina tvůrčí práce.
23.2.2026
Po cestě z chalupy vynáším odpadky na benzínce před Prahou, jak to dělá děda.
"Kam to nesete?"
"Pardon?" - Koukáme na sebe s paní z benzínky, zrovna teď někam
šla. A mně se potvrdily moje pochybnosti - todle nevidí rádi. Kdyby
někdo měl tasit kolty, bude ona ta rychlejší, já mám v obou rukou
odpatkový pytle.
"Todle nejsou vaše popelnice!" A pokorně vracím pytle zpátky do auta, zatímco paní na mne z osvětlené tmy benzínky kouká.
Zahanbení. Ponaučení: ne všechno, co naši předci dělají je to, co
je správné. "To jsou ty dědovy vychytávky, kdy on řekne 'ale to je
jedno, udělej to takle'" Ale co kdybych řekl...
- "A jsou snad vaše?"
- "Tak proč je nemáte zamčený?"
- "Jedny z nejbohatších společností naší civilizace a já u nich ani nemůžu vyhodit odpadky."
Ponaučení #2: stát se rebelem v drobnostech a přejít to pak vždycky s klidem
21.2.2026
Jedna jiskra zapálí celej les, ale mně ty kamna prostě chytnout nemůžou.
20.2.2026
Otevřu Slovník samozřejmých slov od Josefa Štogra na hesle "Každodennost".
Jsem v napětí bezčasí. Nebo snad v napětí každodennosti?
18.2.2026
Toto je můj první příspěvek do mých pozorování v html. Rád bych
sem odkládal vše podstatné i nepodstatné, věci, ke kterým bude hezké,
záludné i znepokojivé se vracet, věci všední, i nevšední, věci, které se
zdají, že někam směřují, ale nesměřují nikam, věci, které nikam
nesměřují a třeba někam směřovat budou. Tak zatím!
18.2.2026
P.S. níže už jen sebrané spisky do poznámek před vytvořením tohoto prostoru